Původ

Nejstarší písemná zmínka o Tibetské doze pochází z 11. století před naším letopočtem v čínské knize Šu-King. Píše se zde, že kmen, žijící západně od Číny daroval čínskému císaři Tibetskou dogu, která sloužila k pronásledování a zabíjení uprchlíků. Postupem času se Tibetská doga šířila do dalších zemí, kde křížením získávala nový vzhled a vlastnosti. Avšak typické znaky zůstávaly. Lidé ji začali využívat jako psa válečného. Strhávala nepřátele z koní a pěšáky srážela k zemi. Při dobývání Egypta v roce 524 p. n. l. byla proti egyptským lučištníkům vyslána skupina Tibetských dog a tak dopomohla perskému králi k vítězství. Tímto se tibetské dogy dostaly z himalájských hor do teplejších krajin, kde již nepotřebovali husté osrstění a začaly se tak přizpůsobovat životu v teplejších podmínkách Persie a Indie. Avšak ne všechna tažení perského krále byla vítězná, a tak v kraji Epiru, kde žil kmen Molossanů, perský král svou bitvu prohrál. Molossané jeho vojáky pobili, ale psy si nechali. O tibetské dogy byl ve světě velký zájem, avšak Molossané prodávali se značným ziskem pouze psy, feny si nechávali, aby se toto plemeno nedalo jinde rozmnožovat. Toto jim vydrželo sto let až do doby, kdy se molosská princezna vdala za marockého krále. Darem dostala smečku tibetských dog. Alexandr Veliký, jež byl synem Molosské princezny, tyto psy vodil na svá tažení. Po pádu Alexandrovi říše se psi dostali do dalších států. Ve středověku se dogy používaly k lovu zvířat a k ochraně vladařů. Vzhled dnešní tibetské dogy se po staletí měnil a byl šlechtěn. Tibetská doga je i dnes považována za vznešené a aristokratické plemeno.

Povaha

Tibetská doga má mírnější povahu. Je oddaná svému pánovi. Svoji radost z návratu svých majitelů domů po delší nepřítomnosti projevuje až příliš nadšeně. Tibetská doga nemá ráda změny, proto je potřeba jí dávat i potravu stále na stejném místě. Její podezřívavost u ní vyvolává nervozitu a pocit ohrožení. Pokud majitel vyžaduje naprostou poslušnost od psů, neměl by si v žádném případě tibetskou dogu pořizovat. Není to pes vhodný pro služební výcvik. Tibetská doga je psí osobnost, je čistotná, ale veškerou svoji činnost provádí v klidu a s rozvahou. Honění se za aportem považuje za zbytečnost. Navzdory tomu je velmi inteligentní a učenlivá. Hrubé zacházení není na místě. Tento pes si špatné zacházení pamatuje a při nespravedlivém trestu se urazí. Je to uzavřený pes působící vznešeně. Miluje děti, ty jsou v její společnosti v naprostém bezpečí. Cizí psy ignoruje, pokud ji neohrožují. Tibetská doga je spolehlivá a věrná.

Popis

Tibetská doga měří v kohoutku 66 cm u psů a u feny 60 cm. Váha se pohybuje okolo 60 kg. Tibetská doga má drsnou, rovnou, středně dlouhou krycí srst s hustou podsadou. Barva srsti má různé odstíny černé, červenočerné, hnědé a šedé. Hlava tibetské dogy je těžká, široká a silná se středně velkými hnědými oči. Středně velké, trojúhelníkové uši jsou nasazené na úrovni mozkovny a očí, spadají dopředu a visí podél hlavy. Silný, klenutý a dobře osvalený krk je pokrytý hustou a odstávající hřívou, u fen však není tak znatelná. Ocas tibetské dogy je středně dlouhý, hodně osrstěný, vysoko nasazený, nesen stočený na hřbetě.

Plemenný standard

Podle FCI (Mezinárodní kynologická federace) je Tibetská doga zařazena do skupiny 2 - pinčové a knírači - molosská plemena - švýcarští horští a salašničtí psi a další plemena, sekce 2.2 - Molosská plemena, horský typ - bez pracovní zkoušky. Anglický název je Tibetan mastiff. Zemí původu je Tibet.

Základní péče

Tibetská doga nepotřebuje speciální péči. Je potřeba občas pročesat srst, vyčistit oči a uši. Potřebuje dostatek pohybu.